Jdi na obsah Jdi na menu

Povídání na září 2023

Víte, moje milé a moji milí, na začátku mého zářijového vyprávění vám chci říci, proč po řadě památek jsem si za ně vybral místo, dnes téměř zapomenuté v polích. Jakmile jsem totiž vstoupil do svého geologické raného mládí, slýchal jsem o Kamajce mnohé. A když jsem o něco málo později přišel do Národního Musea v Praze a viděl tam vystavené zkameněliny z toho naleziště, vydal jsem se tam také. Z počátku nic moc. Až když jsem začal psát svou diplomovou práci a naučil se v přírodě trochu koukat, naleziště mě ohromilo. Moc! Kamajka u Chotusic nedaleko Čáslavi bývala v době křídové, na konci cenomanu a na počátku turonu ostrovem v teplém mělkém moři, které zde ve svých usazeninách zanechalo hromadu mušlí, ulit a třeba také zub žraloka!

kamajka-u-chotusic-1.jpgUprostřed polí zde vystupuje suk pradávných rul, které v době křídové byly základem nevelkého ostrůvku a mořský příboj v nich vyhloubil prohlubeniny, tzv. kapsy, v nichž se ukládaly křídové vápnité usazeniny i pozůstatky živočichů a řas, které v tehdejším moři žili. Naši předkové si zde v minulých stoletích založili malé lůmky a s nimi odkryly i ty vápnité usazeniny křídového moře. Lůmky byly založeny pro těžbu ruly jako štěrkového kamene a vápenců pro vápnění okolních polí. Kapsy v rule jsou tvořeny na bázi slepenci se silně vápnitým tmelem. Ty přecházejí do středně zrnitých biodetritických vápenců s faunou, v níž převládají zbytky ústřic, ježovek a serpulidních červů, vyskytují se články lilijic, gastropodů, zuby žraloků, ramenonožců a další tehdejší mořské fauny. Biodetritické vápence v sobě uzavírají polohy vápnitých pískovců, v nichž se obsah fauny téměř kvalitativně nemění, přibývá pouze velkých plžů, zejména druhu Pleurotomaria geinitzi. Od vápnitých jílovců jsou ostře odděleny slínité pískovce, v nichž se zvyšuje podíl schránek ústřic na úkor ostatní fauny, a pískovce pak postupně přecházejí do poloh světlých prachovitých slínovců s četnými úlomky mořských hub. Po dokončení těžby území Kamajky přirozenou cestou zarostlo a stalo se refugiem zvěře a ptactva. Některé lůmky jsou občas zatopeny srážkovou vodou, v posledních letech však vysychají. Jsou významným útočištěm obojživelníků. Nadložní vrstvy křídových hornin obsahují velké množství zkamenělin a pravděpodobně jde o nejbohatší lokalitu příbojové facie české křídy. Území se současně využívá jako bažantnice, je prakticky nepřístupné a v blízkosti je vojenský prostor. Geologický a paleontologický charakter lokality je celostátně a i světově významný.
 Za popsání tohoto bohatého naleziště zkamenělin vděčíme především profesoru Antonínu Fričovi, kustodovi geologických a paleontologických sbírek Národního Musea v Praze a profesoru geologie na Karlově universitě. V roce 1933 byla tato téměř hektarová lokalita vyhlášena státní přírodní rezervací.

Za zmínku stojí i to, že se v těchto místech usadili naši předci, ale to už bylo vlastně „nedávno“. Tedy z pohledu geologie a paleontologie. Pět tisíc let př. n. l., tedy v mladší době kamenné, zde bylo pravěké sídliště. Po lidech z doby bronzové z druhého tisíciletí př. n. l., byly vykopány bronzové předměty, nejznámější je tzv. sekerka z Kamajky. Z prvního tisíciletí př. n. l., tedy z doby železné, pocházejí žárové hroby. Kostrové hroby Keltů jsou z laténského období, tedy z počátku našeho letopočtu. Do čtvrtého století našeho letopočtu sem zasahuje dokonce i kultura římská. Artefakty po Římanech můžeme vidět v čáslavském muzeu. Slované, kteří sem dorazili v době stěhování národů, tady zanechali pohřebiště kostrových hrobů s keramikou.

A jak to souvisí všechno se mnou a s čerty? Čerti jsou u nás všude, někteří jsou zlí a škodí, jiní spravedlivým i pomáhají a nespravedlivé trestají. Že bych byl nějak spravedlivý, říci nemohu. Však jsem byl také za to často trestán.
A to i v případě Kamajky. Jak jsem pravil, mé cesty na Kamajku byly časté, někdy jsem šel cestami, které k tomu byly určeny, někdy jsem jel, ale někdy jsem šel i zakázanými prostory nedalekého letiště. Dnes bych si to netroufl, ale tehdy jsem byl vojenským pánům jen pro smích. Ale Kamajka stála uprostřed pole. Takže jsem raději chodil na podzim. Ale jednou jsem se vydal v krásném červencovém dni. Pšenice byla před posečením a žito zrálo, jen praskalo. Cesta na Kamajku tak byla obilím zarostlá. I vydal jsem se opatrně mezi klasy k nalezišti. Co dnes najdu, se mi honilo hlavou. A najednou proti mně myslivec a s flintou. Zelený klobouček mu na hlavě poskakoval. Trochu ve mně hrklo. Já tě znám a vím, kam jdeš, sleduji tě tu už řádku let, ale tím obilím si jít neměl, pravil. A trochu se mračil. Já se začal vytáčet, že jinak bych se tam dnes nedostal a jak mě může znát, když jsem ho nikdy zatím neviděl. Usmál se. Vím leccos a pokýval hlavou a řekl, prostě vím, tak se snaž, abys to obilí pošlapal co nejméně. A to ti povím, že dnes tam najdeš něco, co vůbec nečekáš. Ale pozor, jakmile to jednou spustíš z očí, zmizí to. A zahrozil na mne prstem. Pokračoval jsem, ale pro jistotu jsem se ohlédl. Myslivec tam nebyl, nikde nešel, ani v dáli, a mně to bylo v tu chvíli jasné. Mocnost pekelná. A skutečně. Na Kamajce jsem tehdy našel nevelkého amonita a dlouhé roky jsem ho střežil, jako oko v hlavě. Až jednou jsem ho věnoval do jednoho muzea a když jsem se po něm po pár letech pídil, zmizel. Trest tu byl. Inu, čerti bývají spravedliví. A já dodnes nemohu dokázat, že jsem tam skutečně toho amonita našel. Co Ty na to, myslivečku zelený?

Vrch Kamajka je svědkem historie naší planety i historie lidské. V důsledku geologických zvratů je zde vše tak nějak „zkoncentrováno, nahuštěno“. V moři se tady momentálně nevykoupeme a žádný dinosaurus nás jistě nerozšlápne. Zato se můžeme zamyslet nad relativností času, pomíjivosti života, nad tím, jak být třeba dobrý a především si odpočinout a načerpat síly v krásné přírodní rezervaci Kamajka! A uvědomit si, že naleziště je sice chráněno, ale jeho stav není nejlepší. Zarůstáním v posledních letech se staly profily křídových sedimentů nepřístupné a pokračuje jejich rychlé zasucování. Škoda, a mocnosti pekelné to také registrují!

 

Váš Václav Ziegler