Povídání na srpen 2023
Moje milé a moji milí!
Pálava je krásný kraj dýchající vůni vinohradů, pestrých luk i jezer pod kopci, a také dávnou prehistorií, kostmi zkamenělých obrů – mamutů, dějinami starších čtvrtohor i Věstonickou Venuší i středověkem a pohádkami a pověstmi. Však také život lidí zde byl a je pestrý a je o čem vypravovat.
Na vrcholu Děvína je zřícenina gotického hradu Děvičky (též Dívčí hrady), tvořící dominantu severního okraje hřebene masívu, nejvyššího vrcholu Pálavy, dominanty jižní Moravy. Nachází se na vápencové skále vypínající se do nadmořské výšky 428 metrů. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka. Z původního gotického zeměpanského hradu se dochovaly pouze 2 m silné obvodové zdi a početná část zdí vnitřních s polozasypanými sklepy. A také několik pozoruhodných pověstí, jejichž ústředním tématem jsou hradní zlatý poklad a dcery hradního pána.
Pod hradem je prý ukryt zlatý poklad, hlídaný velkým černým psem. Podle pověsti jej uviděla jedna žena z Pavlova, žnoucí pod Děvičkami trávu. Rozprostřela plachtu a srpem do ní nahrnula zlato. Pes ji však kousl a ruka ihned zčernala. Zvonilo právě poledne. Spolu se psem v zemi zmizelo i zlato kromě toho, co bylo na plachtě. Od té doby měla žena ochrnutou ruku.
V noci obcházejí kolem hradních zřícenin přízraky dvou bíle oděných postav. Když spatří člověka, s výkřikem prchají na Děvičky, v jejichž troskách mizí. Podle legendy jsou to dcery hradního pána, které po švédském vpádu roku 1645 byly zasypány v podzemní chodbě. Tato chodba údajně vede z hradu až pod kostel v Dolních Věstonicích, jiný podzemní vchod na Děvičky býval prý i ze sklepů v Pavlově, nebo z "panského dvora" (nyní objekt zemědělského družstva) ve Strachotíně. Před druhou světovou válkou se na obě Bílé paní dokonce vypravili i místní odvážlivci s klacky a řetězem, aby je chytli a odvedli do vesnice. Nikoho však nenašli. Nyní se Bílé paní už dlouho neukázaly.
Název hradu podle pověsti pochází od tří zkamenělých dívek, které dnes stojí jako tři skalní útesy před hradem. V jedné z pověstí to byla tatarská princezna a její družky, v jiné tři dcery pána hradu Arnulfa, které chtěl zneuctít ďábel Trabaccio. Ďábel přicházel za dívkami noc co noc od jejich plnoletosti a sváděl je nejrůznějšími dary a dárky, které ony odmítaly. Změnil tedy taktiku a začal se jim zjevovat v podobě černého havrana, housera, také černého, ba i černého labuťáka či netopýra. Ale ani to dívky nevystrašilo, až se jim zjevil v celé své ďábelské „kráse“, bez oděvu a se svítícíma rudýma očima. Tu dívky vykřikly a křížem ho vyhnaly ven. Noc na to už nechtěly spát v oné ložnici, že si lehnou na měkký palouk před bránu a nechají se hlídat strážemi. Tak se také stalo. Ovšem o půlnoci se strhl velký vítr, bouře na sucho a z té bouře se ozýval drsný hlas Trabaccia, který drmolil zaklínací formuli. V té chvíli se dívky změnily ve tři chladné kamenné sloupy, co dodnes stojí jako tři skalní útesy před bránou do hradu. Tak i na Děvičkách zanechal čert své dílo. Za nocí se prý od těchto kamenů ozývá tichý nářek.
Je však ještě jedna pověst o těch kamenech. Věky věků se ze skalnatého hřbetu Pavlovských vrchů rozhlíží do modravých dálek Dívčí Hrady, zvané také Děvičky. Kdysi tu žil chrabrý rytíř se svou přísnou paní a třemi dcerami. Rytířka své dcery vedla k poslušnosti a pracovitosti. Každý den jim na bedra naložila fůru práce, kterou musely do večera zvládnout. Sušily seno, krmily dobytek, vařily, pekly, šily a spravovaly oděvy nebo praly prádlo. Ačkoliv jim na zábavu nezbýval čas, dívky si nestěžovaly. Pracovaly rády a odměnou jim byla matčina pochvala. Jednou na Děvičky přijela na návštěvu z nedalekého Rosensteinu hradní paní se svou dcerou. Obě paní si v hradní síni měly o čem povídat, proto se dcera rosensteinské paní vydala hledat tři své vrstevnice. Bloudila hradem, až došla do tmavé chodby zakončené schodištěm. A zde je uviděla. Klečely na otlačených kolenou a pečlivě drhly sešlapané schody. Dívka z Rosensteinu se ohromeně zastavila a zírala na ně s otevřenou pusou. Jakmile se vzpamatovala, spustila: „Mě snad šálí zrak. Kdo to kdy viděl, aby rytířovy dcery drhly špinavou podlahu?“ A hned začala vypočítávat: „Máte se bavit, jezdit na koni, střílet z luku, tančit, hrát na loutnu, procházet se nebo vyšívat, ale ne zápasit se špinavým hadrem!“ Tři dcery se zastyděly a hned schovaly zrudlé ruce za záda. Vtom už mladou dívku volala k návratu její matka. Ráno, sotva se rozednilo, jim rytířka zadala novou práci. Čekala na ně hora prádla, kterou měly do večera vyprat. Vůbec se jim do práce nechtělo. V mysli se jim stále vybavovaly dívčiny posměšky a podivné rady. Štítivě přebíraly špinavé svršky a ledabyle je máchaly. Dopoledne je přišla zkontrolovat matka. Vůbec je nepoznávala. Asi budou nemocné, pomyslela si. Nahlas dívky pobídla: „Dnes vám k obědu přichystám nějakou dobrotu. Těšte se, určitě si pochutnáte.“ Dívky pookřály. Do oběda byly téměř hotové. Nedočkavě zasedly ke stolu. Už se jim sbíhaly sliny. Avšak místo slíbené laskominy se jim na talíři objevilo obyčejné kyselo. Dívky se zle zamračily. „Měla jsem neodkladnou práci,“ omluvila se jim matka, „slíbené dobroty vám připravím zítra.“ Dívky ale vzpurně odstrčily talíře a zvolaly: „Vždyť jsme dcerami rytíře! Odteď se tak budeme chovat i jíst.“ Rytířka zalapala po dechu, takto své dcery neznala. Vjela do ní obrovská zlost. „Zpropadené holky!“ zařvala. „Ať jste radši kamenné než vzpurné.“ V tu chvíli se nad krajem stáhla hustá černá mračna, z nichž vyjel klikatý blesk. Hrad se otřásl v základech a neposlušné dcery zmizely. Matka se kolem sebe vyjeveně rozhlížela. Když přistoupila k oknu, spatřila před hradem kamenné sousoší podobné jejím třem dcerám. Z hrozného zážitku se rytířka těžce roznemohla. Než zemřela, častokrát u svých mrtvých sedávala a jejich kamenná těla skrápěla horkými slzami. Po její smrti se na tom místě začala zjevovat bílá postava, která hladila a objímala tři kameny, z nichž se ozýval tichý pláč.
Ptáte se, jak ty dívky vysvobodit? Těžko, nikdo neví. Vám však přeji krásný srpen!
Váš Václav Ziegler
