Povídání na květen 2023
Moje milé a moji milí!
Když se řekne Svojanov či Svojanovsko, tak mi to vždycky připomene můj boj o zkoušku z regionální geologie. I poslepu bych ještě dnes našel místo svojanovských svorů s granáty a hlavně svojanovskou mylonitovou zónu. Zvláště ta mylonitová zóna, která je zdejším výrazným tektonickým prvkem na styku moravika s letovickým krystalinikem. Kolikrát jsem ji už prošel.
A nakonec rád na ni vzpomínám! I když se mi o ni někdy zdají sny... Je zde krásně! Okolí tvoří smíšené lesy, střídající se s kulturní krajinou. V malebném údolí řeky Křetínky na Svitavsku uprostřed hlubokých lesů na pomezí Čech
a Moravy vedla kdysi jednaz nejvýznamnějších kupeckých stezek. A jí právě vděčí za existenci nejen hrad Svojanov, ale i stejnojmenná obec v jeho podhradí. Právě na obranu Trstenické stezky vystavěl v polovině 13. století český král Přemysl Otakar II. hrad. Společně s hradem rozkvétalo také podhradí. A tak i vznikla obec Svojanov, kterou by byla včetně jejích přidružených částí velká škoda minout při návštěvě svojanovského hradu.
I když je počtem obyvatel nevelká (necelých 400 obyvatel), má v sobě jakési zvláštní kouzlo. Možná je to i tím, že v některých jejích částech jako by se zastavil čas. Třeba na náměstíčku lemovaném roubenkami se siluetou hradu na skále v sevření hlubokých lesů. Najdete tam granáty, ze zdejších svorů vypadlé,
i orchideje. Ty granáty nejsou zde samy. Ve zdejším amfibolitu najdete
i laumontit a epidot, pyrit, titanit a další nerosty. Granáty jsou součástí svoru, který se ve Svojanově těžil od nepaměti. Byl používán spolu s amfibolitem také na stavbu hradu, na opěrné zdi a domácí budovy. Později se svor používal i jako drť na cesty. Vzhledem k tomu, že se ve svoru granáty vyskytují hojně, nachází se tu téměř na každém kroku. Příroda byla ke Svojanovu opravdu štědrá, v okolí roste i řada vzácných druhů rostlin, třeba
i orchidej – střevíčník pantoflíček. Uprostřed hlubokých lesů je také až nezvyklé množství romantických zákoutí se studánkami. Ke studnám
a studánkám Svojanova se váže hned několik mýtů a pověstí, které se předávají z generace na generaci. Pověstí je na Svojanově spousta a řada
z nich má evidentně reálný základ.
Hrad Svojanov je zřícenina gotického hradu nacházející se ve východním hraničním cípu Čech, poblíž zemské hranice s Moravou, v bezprostřední blízkosti městyse Svojanov v okrese Svitavy. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka. Hrad Svojanov založil kolem roku 1224 královský purkrabí Svéslav z Bořitova. Roku 1250 je uváděn jako kastelán hradu Kuna ze Zbraslavi. Svojanov tedy patří k nejstarším kamenným hradům
v našich zemích. Roku 1265 založil král Přemysl Otakar II. nedaleké královské věnné město Poličku, s jehož dějinami se historie hradu často prolínala. Král Přemysl dal hradu Svojanovu nové v té době módní německé jméno Fürstenberg (Knížecí hora), ale toto pojmenování se neujalo. Hrad tedy plnil účel strážní pevnosti a zajišťoval ochranu nad zemskou obchodní stezkou spojující Brno s Litomyšlí. Tato tepna obchodu byla později nazývána Trstenická stezka. Po smrti Přemysla Otakara II.(† 1278) hrad připadl královně vdově Kunhutě. Kunhuta majetek odkázala svému druhému manželovi Záviši z Falkenštejna a synovi Ješkovi. Falkenštejn na hradě jednu dobu pobýval se svou novou ženou Alžbětou a narodil se mu zde další syn. Po Falkenštejnově popravě (1290) hrad připadl koruně. Karel IV. v návrhu zákoníku Majestas Carolina zahrnul Svojanov mezi jedenáct hradů, které nesmějí být vyjmuty z majetku koruny, ale už jeho syn Zikmund za husitských válek zastavil hrad pánům z Boskovic. Hrad prošel renesanční přestavbou, poničil ho požára Švédové v rámci bojů třicetileté války. Po rozmachu železniční dopravy v 19. století upadl význam obchodní cesty, a tím
i strategická výhoda hradu a celého kraje.
Těch pověstí o Bojanovském hradu je hodně a všechny jsou strašidelné.
V hradním sklepení se má zjevovat translucidní postava paní Kateřiny. Ta zešílela a zemřela v izolaci, do které jí uvrhl bratr jejího manžela. Nebožčinu mrtvolu poté nechal zazdít, ovšem její přízrak se mu zjevoval každé noci. Zanedlouho sám propadl šílenství a zemřel. Také se hovoří
o zazděných poddaných v hradbách, kteří měli hradu dodat svou energii. Možná na tom něco skutečně bylo, protože hrad už stojí bezmála 800 let. Několik lidských ostatků se v tamních zdech prý skutečně našlo. Známá je především kostra mladé ženy. Ta by podle pověsti měla být manželkou jednoho z pánů, která milovala jiného. Scházela se s ním i po svatbě,
a když se to její muž dozvěděl, vymyslel ji právě tento krutý trest. Asi nejznámější pověstí je ta o zlém správci Rašínovi. Také se váže ke skutečné historické postavě, která žila v době stavby tzv. paláce zbrojnošů, tedy v 15. století. Tento rytíř měl prý při stavbě paláce tak trápit poddané, že ho jeden
z nich proklel. Rašín proto po smrti nemá pokoj.
A musí každou noc vyjet z Rohozné z hrobky, kde je pohřben, na ohnivém býkovi právě na hrad Svojanov. Potupně při tom sedí na zvířeti obráceně. Jsou zde pověsti i o dětech – o holčičce se zkrvavenýma ručkama, či
o plačícím chlapečkovi, jemuž necitelní žoldnéři zabili rodiče. A také o čertech.
Jen pár kilometrů dál od hradu je unikátní skalní útvar, tzv. Bohuňovské neboli Čertovy skály, kterým se také říká Moravská brána. To proto, že jsou u hranic Čech a Moravy. Pověst vypráví, že prohlubeň mezi nimi chtěl zatarasit čert, aby nemohl z Moravy přinést víru Cyril a Metoděj. Zabránilo mu v tom ale zjevení Panny Marie, které ho zdrželo, než zakokrhal kohout. Pak už čert nemohl své dílo dokončit a pokřtěný kníže Bořivoj se svou ženou Ludmilou tu novou víru do Čech přece jen přinesl. Tak hezký květen přátelé, bez mrazů, plný květů a lásky Vám přeje
Váš Václav Ziegler
